V sobotu ráno kolem šestý jsme se já s Matesem, Jirka CBX s Jardou Šteklem a Ondra s Jarinem sešly u Olympie na parkovišti, aby jsme se poskládaly do aut, z čehoš sešlo a odjeli jsme po dvou jako baroni.
Klucí ještě někoho přibírali v Praze a Já s Matějem jsme si v klídku jeli a protože jsme měli spoustu času, tak jsme si zastavili na snídani u mekáče a pak ještě někde na pumpě na kafe a bobek. Cesta ubíhala krásně a když jsme prvně zahlídli Ještěd, snažil jsem se ho vyfotit za jízdy.
Jediný co tam nebylo rozmazaný byl předvolební bilboard s nějakým volem, kterýho ve foťáku mít zrovna nemusím. Pak už přišla klikatá silnička, která nás zavedla na parkoviště, kde bylo místo srazu. Už tam bylo dobře 10 aut v jedný řadě a před nima tak 30 modelů.
Po hodině klábosení a čekání na Jirku s Jardou, kteří se někde kochali severočeskou krajinou už stáli velký auta ve čtyřech řadách a autíčka už spočítat nešli. Nakonec Jarda s Jirkou šťastně dorazili a po nich i pořadatel akce Salvatore. Ten po nutných zdravicích svolal účastníky ke společnému fotografování a počítání aut. Kolik jich nakonec bylo nikdo neví, protože někteří přejíždeli a pořád dojíždeli opozdilci. Ale myslím, že do sta jich moc nechybělo. Pak promluvil Salvatore, navrhnul dvě trasy a po skupinkách se vyrazilo.
Bylo nás asi deset v čele s místním borcem, kterej znal trasu dokonce třetí. A tak jsme jeli. Terén pěknej, příroda krásná a sluníčko nám svítilo jak v létě, co víc si přát. Během začátku trasy přišla Jirkova vložka v překonávání nepřekonatelného. Něco křuplo a bylo po představení. Byla to vážně smůla. Jirka dál už nesl a ostatní jsme pokračovali k vrcholu. Pak přišlo překvapení od místního, z kterýho vypadlo, že to tam až tak nezná, ale to už jsme bloudili.
Čekání na rozhodnutí kudy dál jsme si všichni ukrátili malou svačinkou a já s Matějem navíc tel. hovorem mámě, který jsme s radostí oznámili, že jsme ůplně ztracený a že tam běhá Grizly(Karel). Dostal jsem vynadáno, že to byla poslední expedice a že kluka už nikam nepustí. Asi nerozumí srandě, ale my jsme se bavili dobře. Pak někdo určil směr, kterej se ukázal bejt dobrej, akorát chyběla stezka, takže jsme museli pár metrů i nést, ale o to to bylo expedičnější, že nikdo opravdu nevěděl kudy má jet. Nalezením cesty expediční duch zmizel, ale po pár stech metrech přišel znova a to když jsme dohnali v závěrečném stoupání skupinku, která jela jinou trasou. Tam už šlo kolikrát o život modelu, neboť stezka nebyla na takovej provoz stavěná a turisti v protisměru museli auta překračovat.
Po několika hodinách a 7 a půl kilometrech jsme zdárně dosáhli vrcholu, kde kam oko dohlédlo byly autíčka a stovky lidí, což byl naprosto úžasnej pohled. O cestě zpět po asfaltu nemá cenu nic psát, ale celkově to shrnu asi takhle:
Pro mě to byl velkej expediční svátek a už se těším na příští rok.